Jakmile se ocitli před dveřmi ředitelny tak Em ztichla a přemýšlela co a jak řekne matce jako první. Přece jen, nikdy jí neviděla ani o ní nic neslyšela. Kromě pomluv, že to byla maniačka a nestarající se matka, která zahodila dítě doprostřed pole a odběhla. ,,Jak jí mám pozdravit? Mám jí vykat nebo tykat. Mám jí říct matko? Co když mě ani teď nebude chtít! Co když se tam ani nepotkáme a já jenom sním? Skusím se štípnout!“ říkala si v hlavě. A jak si řekla tak taky udělala. Vší silou se štípla do ruky, ale pořád tam byla a stála před dveřmi. Všechno se zpomalilo a ona se ponořila do svých myšlenek. Přišlo jí že ten čas vůbec neubíhá, stála tam a hleděla na průvodčí a potom zase na Dreewa na dveře. Přišlo jí to jako 100 let, ale doopravdy to byla tak minutka ani ne! Jakmile se otevřeli dveře vystoupila z nich štíhlá, vysoká žena s brýlemi a šaty až po kolena.
,,Přeji překrásný den Emílie, jsem ředitelka školy. Moc Tě tu vítám. Bohužel z pracovních důvodů se nemůžeš dokonce týdne setkat se svou matkou. Je mi to opravdu moc líto, ale bohužel to nejde. Každopádně přijmi od nás tvůj kufr s věcmi které tu budeš potřebovat. Uniformu už máš na sobě a jak tak koukám, sluší ti. Endreew tě dovede do pokojové části kde si vybalíš a převezmeš učebnice, které budeš mít v pokoji na stole. A už ti stačí říci jen, ať se ti tu líbí.“ dořekla mile paní ředitelka.
Em se v tu chvíli málem rozbrečela, protože v dopise bylo psáno že se setká s mámou. Nesnášela lži a porušování dohod či slibů. Dreew asi vycítil že Em není do smíchu tak jí popadl za ruku a odvlekl jí za roh. Tam jí přitáhl k sobě a nechal jí vybrečet na svém rameni. ,,Dreewe moc děkuji, slib mi že mě tu budeš provádět jako kamarád.“ dořekla se vzlykem. ,,To si piš Em, kamarádi?“řekl. ,,Navždy!“ řekli naráz. Dreew otřel Em z tváře slzy a vedl jí do pokojové části. ,,Dreewe, myslíš že mě ředitelka říkala pravdu?“ dotázala se. ,,No, takhle ti to povím, nemám tucha.“ odpověděl se smíchem Endreew a tím rozesmál Em. ,,Tákže…tvůj pokoj je….10. Hustý, jsi hnedle vedle mě. Já jsem v 11. Tak to k sobě máme blízko.“ dořekl Dreew. ,,Jo, tak já se jdu mrknout.“ řekla užasle Em a při tom si prohlížela krásnou dekoraci v obrovských oknech. Jakmile vešla tak se nemohla vynakoukat, protože se sirotčince znala jen dřevěnou ošoupanou postel a stůl o který byste si akorát zadřeli třísku. Ale tady to bylo naopak postel byla krásně lesklá se červeným závěsem stejné barvy jako její podkolenky. Stůl byl krásný a prostorný. Byl takový černý se zlatými detaily. Em se nemohla vzpamatovat a tak se musela znovu štípnout, tentokrát hodně až jí z toho pulsovala ruka. Ale hlavně že se probrala, protože už museli běžet na uvítací ceremoniál.