,,Prostě nesnáším měšťany, ale to je jedno stejně bys to nepochopil“ řekla se slzami v očích Em. ,,Tak povídej“ řekl. ,,No, jednou když jsem byla ještě v sirotčinci jsme si hráli na schovávanou a já zaběhla moc daleko, k městu. Tam jsem se zasnila do myšlenek a najednou jsem byla uprostřed velkého prostorného náměstí. Zrovna jsem tam přišla když se pálili čarodějnice a ten řev jsem kdysi slýchávala každou noc, když jsem zavřela oči tak jsem viděla tu dívku v mém věku jak křičí že je nevinná. Od té doby jsem se držela dál od města a měšťanů, protože jak jim mám vysvětlit barvu mých vlasů, očí, a postavu?“ a rozbrečela se. ,,Ty jsi znamení rak, že?“ odvětil na to Dreew. ,,Jak jsi to ke všem hudách uhodl?“ divila se Em.
,,Všichni ven uděláme si docházku.“ ozvalo se zpoza dveří. Em a Dreew tedy vyšli z pokojů a postavili se před dveře. ,,Ty sem nepatříš.“ odtáhl s těmito slovy Em jakýsi muž. ,,Jak jako nepatřím?“ dotázala se. ,,Jsi ve speciální skupině.“ odfrkl. ,, No, tak to je v hudu.“ pomyslela si Em v hlavě. ,,A kolik dětí je v té speciální skupině?“ dotírala se. ,,Ty! A už se neptej.“ odsekl ji. ,,Co, já? To není možné, co se mnou budou asi dělat. To nesmím dopustit.“ dořekla si v hlavě a koukla se na zoufajícího Endreewa. To co se, ale dělo potom to si člověk nedovede představit.