Em se procházela po zamrzlé krajině jižního Skotska. Dotýkala se zmrzlými prsty listí a přemýšlela o životě na nudném statku, kde už 13 let žila. Procházela okolo jezer a potoků. Když najednou uslyšela ,, Hej Em pojď už domů, ať nemáš angínu.“ ozvalo se od jejich statku. Em se lekla, ale okamžitě běžela směrem k domovu. Když dobíhala, uslyšela z lesa, ze kterého před pár minutkama vyběhla, šlapání. Ohlídla se, ale běžela dál.
,,Kde jsi byla Emilie? Kde jsi byla? Zapomněla jsi? Dnes máš šití!“ ozvala se naštvaná vychovatelka jménem Liza. ,,Co si o tobě budou děti z města myslet?“ odfrkla. To už si Em fakt nenechala líbit ,,Už buďte zticha Lizo! Ty děti nesnáším, a všichni se mi tam smějou. A ještě k tomu nesnáším šití! Chápete to?“ zaječela na ni. Liza se naštvala a vlepila jí facku. ,, Holka, ty si nedokážeš představit jak mě vytáčíš. Tvoje matka byla divná a vzpurná, ale ty seš ještě horší. Nedivím se že tě nechala napospas lesu“ křičela. To už Em nevydržela a odběhla do pokoje ve druhém patře sirotčince. ,, Vrať se! To šití.“ ozvalo se za utíkající Em. ,,O mé matce ani slovo ty slepice. “ nepatřičně zašeptala Em, když už byla za dveřmi svého pokoje.
Neměla sirotčinec ráda, nejen, protože se ji všichni smáli za zrzavé vlasy na pravé straně a černé na levé straně hlavy. Nikdy se nedozvěděla proč tomu tak je, ale jí se to osobně líbilo. Zamkla se, a celý den a noc probrečela..